Jerzy Bartmiński: Ważniejszy wzrok czy słuch?

Oko i ucho, wzrok i słuch, widzenie i słyszenie w potocznym odczuciu są traktowane równorzędnie, jako części ciała, zmysły i czynności tej samej rangi, dwa podstawowe dla człowieka źródła informacji o świecie. Dane językowe do pewnego stopnia potwierdzają tę opinię, jednak dokładniejsza analiza derywatów, frazemów, ujawnia też godne uwagi różnice. Autor – nawiązując do obserwacji Enrique’a Bernárdeza – pokazuje na materiale języka polskiego jedną, jego zdaniem istotną różnicę między wzrokiem i słuchem, która polega na jakości informacji uzyskiwanych w procesie widzenia i słyszenia: Czasowniki widzenia łączą znaczenia sensoryczne z mentalnymi (widzieć ‘odbierać wrażenia wzrokowe’ → widzieć ‘rozumieć, wyobrażać sobie’, ‘oceniać’), podczas gdy czasowniki słuchania łączą znaczenia sensoryczne ze znaczeniem etycznym (słuchać ‘odbierać wrażenia dźwiękowe’ → słuchać kogo ‘postępować tak, jak ktoś sobie tego życzy, postępować wedle narzuconych zasad, stosować się do czyichś rad, nakazów’).

Hana Bednářová: Tělo a mysl v Čapkově R. U. R.

Příspěvek je zaměřen na práci s pojmy těla a mysli v dramatu Karla Čapka R. U. R. z roku 1920. V autorově pojetí jsou roboti stroje s (v různé míře) lidskými vlastnostmi: příspěvek sleduje tematizaci rozdílů mezi mechanickým tělem robotů a biologickým tělem lidí a lexikální uchopení projevů inteligence a emocí postav.

Róbert Bohát: Metafory, kterými se učíme: Habeas corpus aneb somatismy od hlavy až k patě

Jak souvisí somatismy s vtělesněnou kognicí a konceptuálními metaforami? Co signalizují somatismy ve zkušenostním učení se zapojením různých smyslů ve výuce? Příklady z rozpracovaného korpusu CorCo (Corpus Comenius) i z každodenní výuky budou základem pro analýzu potenciálu metaforického (či metonymického) pedagogického zapojení těla a tělesných orgánů od hlavy až k patě (“from head to toe”) do výuky. Studenti i učitelé mohou „zkusit svou ruku“ (“try their hand at”) na nových dovednostech v rámci “hands on” přístupu k učení. Aktivní zapojení celého těla v rámci vtělesněné kognice je koherentní s doloženými somatismy (“in their mind’s eye”, “head in the right direction”, “learn by heart”, “be all thumbs”, “keep an eye on”, “be all ears” atd.). Cílem příspěvku je analýza těchto příkladů v duchu Komenského biblických i mimobiblických somatismů jako „celé tělo tvé moudrosti“ či výzva prozkoumat „samy útroby věcí, jejich žíly a tělesné články“ a pokus o sestavení konceptuální anatomie člověka k mezikulturnímu srovnání v rámci jazykového obrazu člověka.

Hana Buchtelová – Markéta Šestáková – Adéla Švábová: Zapište si za uši: UCHO v českém znakovém jazyce

Teorie pojmových profilů při zkoumání obrazu somatismu v mluveném jazyce vychází zejména z frazeologie a idiomatiky daného jazyka. Při aplikaci této teorie na český znakový jazyk se místo toho zaměřujeme na jednotlivé znaky, které jsou artikulovány na odpovídající části těla nebo v její těsné blízkosti, což s sebou v porovnání s češtinou nese jistá specifika. My už v tom vězíme až po uši, a proto vám v příspěvku budou některá tato specifika představena spolu s významy, které jsou v českém znakovém jazyce nejčastěji spojovány s pojmem UCHO. Nebudete věřit vlastním uším.

Jan Dušek: Obraz nohy ve střední češtině

Příspěvek se věnuje obrazu nohy ve střední češtině. Zvláště pomocí dokladů Lexikální databáze humanistické a barokní češtiny budou doloženy kontexty, v nichž se lexém noha vyskytuje, a na jejich základě bude rekonstruován obraz nohy.

Anna Christou: Já měla kalhoty a on měl sukni, proto mi nastali časové smutní! Ženský a mužský oděv jako symbol feminity a maskulinity v tradičním obrazu světa

V jazykovém obrazu ženského a mužského těla nevystupují do popředí pouze biologicky dané rozdíly, ale také specifika podmíněná kulturně. Představuje je zejména typický ženský a mužský oděv. Zatímco kalhoty již své postavení výsostně mužského oděvu během ženské emancipace ztratily, sukně je stále doménou žen a symbolem feminity. V českém jazykovém obrazu světa dokonce sukně ženu (spolu s dalšími tradičními součástmi ženského oděvu) metonymicky zastupuje. Není tedy pouhou „dolní částí vrchního ženského oděvu“, ale v přenesených významech symbolizuje také erotickou přitažlivost žen pro muže, tradiční genderové role ženy a ochranitelskou roli matky. Naproti tomu kalhoty jsou v tradičním obrazu světa symbolem mužské dominance. Pokud si je oblékne žena, je tím vyjádřen kontrast k její tradiční podřízené roli. Metonymická záměna typického mužského a ženského oděvu představuje negativně hodnocené obrácení rolí obou pohlaví. Děje se tak zpravidla posměšnou formou, založenou na hře se stereotypy.

Ladislav Janovec: Tělo, gesto, přísaha

Ve svém příspěvku se budeme zabývat kulturnělingvistickou analýzou přísahy jako mluvního aktu. Přísaha je akt, který je kulturně vnímán jako vysoce závazný nebo posvátný, její porušení přináší trest – ať už společenský, nebo fyzický. Zároveň je to akt, který je úzce spjat s tělesností – verbální vyjádření přísahy je vázáno k určitým oblastem a orgánům lidského (či zvířecího) těla či jeho projevům a vlastnostem: na holej pupek, na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí, na vlastní čest... Zároveň je akt přísahy mnohdy doprovázen neverbálními projevy, a to gesty.

Michaela Lišková – Martin Šemelík: Ztvárnění tělesnosti ve slovníku: hledání křehké rovnováhy

Při koncipování slovníkových statí mají lexikografové za úkol dbát na řadu precizovaných zásad. Avšak (nejen česká) metalexikografie má také svá bílá místa, k nimž (až na drobné výjimky) dosud náleží slovníkové podání tabuových témat. Mezi nimi zaujímá čestné místo nezanedbatelné množství pojmenování tělesných částí a projevů tělesnosti. Lexikografická dilemata souvisejí s tvorbou výkladových perifrází, se stylistickým hodnocením hesel, a především se sestavováním exemplifikační části hesla. Lexikograf by neměl být ani omezován (auto)cenzurou, ani propadnout perfidnímu lákání bulvárnosti. Autoři ve svém příspěvku vycházejí ze své lexikografické zkušenosti s Akademickým slovníkem současné češtiny.

Miroslava Máchová: Obraz hrdla v české frazeologii

V příspěvku bude prezentována kognitivně-kulturní analýza somatických frazémů s bázovým slovem hrdlo, která je součástí bakalářské práce Somatismy v české frazeologii (dýchací soustava). Lexém hrdlo je komponentem poměrně velkého množství frazémů popisujících především negativní emocionální stavy či povahové vlastnosti člověka. Vzhledem ke skutečnosti, že hrdlo je součástí komunikačního kanálu, hojně se vyskytuje i v kontextu komunikace. Příspěvek bude doplněn o principy a poznatky psychosomatiky, jelikož některá spojení poukazují právě na psychosomatikou deklarovanou podmíněnost a jednotu. Po vytyčení cílových okruhů, v nichž se tento lexém vyskytuje, budou představeny jednotlivé frazémy s jejich významy a definovány typy významových přenosů, k nimž došlo. Na závěr budou představena představová schémata, v jejichž rámci lexém hrdlo figuruje.

Tereza Nakaya: Tělesné aspekty japonského pojmu kokoro – od „somato-mentalismu“ k „mentalismu“ somatické povahy

V příspěvku bude na základě různých typů jazykových dat pojednáno o japonském pojmu kokoro a jeho tělesných aspektech. Kokoro (č. zhruba mysl / duše / srdce) bylo na základě příkladů z klasické japonské literatury ve staré japonštině vnímáno zároveň jako somatismus (tj. srdce jako orgán) i „mentalismus“ (tj. duše, mysl, srdce v abstraktním významu) a v představách běžných lidí bylo v obou pojetích lokalizováno v lidském těle, konkrétně v oblasti hrudníku a/či břicha. Záhy se však lexém kokoro začal užívat již čistě jen ve významu abstraktním (tj. mysl, duše), přesto se představa o jeho konkrétním umístění v lidském těle nadále zachovala. Odkazy na tělesnou stránku původní dvojí povahy kokoro a na jeho umístění v lidském těle lze dnes vysledovat v etymologii a písmu, ale také třeba ve frazeologii. Kokoro, jež je sice neviditelné a nehmatatelné, je podstatnou součástí člověka a činí z něj bytost vnímající, prožívající a uvažující. Na vybraných jazykových vyjádřeních bude doloženo, že kokoro je na jednu stranu konceptualizováno jako součást těla, ale na druhou stranu se vůči tělu vymezuje.

Stanisława Niebrzegowska Bartmińska: Czy to ja kalika, że nie mam konika? Niepełnosprawność w świetle erotyku ludowego

U podłoża erotyku ludowego, jak u podłoża każdego gatunku, leżą wartości. Tą, która skupia inne wartości w erotyku jest szczęście w miłości – z nim łączą się inne, m. in.: kontakt fizyczny, otwartość kochanków na prowadzoną grę miłosną, młodość i piękno, powodzenie i przychylność, beztroska zakochanych, dobra zabawa i śmiech, wolność, wierność i stałość, wartością względną jest małżeństwo (jest to wartość istotna dla dziewczyny) i bogactwo (Prorok 2014). Do tego rejestru należy dodać również sprawność seksualną. – Jeśli odwołać się do współczesnej polszczyzny i terminologicznego rozpodobnienia (A) osoby niepełnosprawnej oraz (B) osoby z niepełnosprawnością, i postawić pytanie, czy niesprawność seksualną pieśniowych kochanków łączyć z kategorią A czy B, można by przypuszczać, że skoro mamy tu do czynienia z niepełnosprawnością pewnego zakresu (przy innej wydolności, np. zdolności do pracy), można taką osobę zaliczyć do kategorii osób z niepełnosprawnością. Jak się okazuje, niepełnosprawność w miłosnym rzemiośle jednak na tyle deprecjonowała kochanka/kochankę, że w istocie uznawano ją jako osobę niepełnosprawną. Wynikało to nie tylko z niemożności zapewnienia drugiej osobie przyjemności erotycznych, ale – co ważniejsze – z niemożności powtórzenia aktu miłosnego z czasu mitycznego początku.

Lenka Okrouhlíková: Znaky pro části těla v českém znakovém jazyce

Příspěvek je zaměřen na různé strategie, které se uplatňují ve znacích českého znakového jazyka užívaných pro označování vnějších částí lidského těla. Části těla, které jsou součástí znakovacího prostoru (horní polovina těla zhruba do výše boků), jsou nejčastěji označovány prostřednictvím přímé deixe. Ta však podléhá určitým pravidlům: pro označení menších částí těla (oko, nos) je zpravidla využíván natažený či pokrčený ukazováček, pro větší části (břicho, hruď) pak plochá ruka s nataženými prsty. Ruka, nejčastěji opakovaným pohybem, kontaktuje příslušnou partii. Znaky pro části těla mimo znakovací prostor (dolní polovina těla) využívají nejčastěji strategii mapování – ruka reprezentuje nohu (pata, lýtko) či lexikalizované znaky artikulované v neutrálním prostoru (zadek, koleno). V příspěvku budou popsány i další, méně využívané postupy.

Žaneta Pixová: Somatismy v právním jazyce

Frazémy se somatickým komponentem patří k základnímu jádru naší slovní zásoby. Jejich užití je nejčastější (i nejnápaditější) v hovorovém jazyce, ale setkáme se s nimi napříč všemi styly. Příspěvek se zaměří na somatismy v právním jazyce – od ustálených spojení „slepá spravedlnost“ nebo „oko za oko“, k frazémům, které lze aktuálně nalézt v zákonech a soudních rozhodnutích, kde například právo jde „ruku v ruce“, soud nemůže „zavírat oči“ a účastník nemá možnost dlouho „sedět na dvou židlích“. Jednotlivé kolokace budou analyzovány a pozornost bude věnována i konotacím spojeným s některými „právními somatismy“. Pozornost bude věnována rovněž i příznakovosti daných frazeologických jednotek.

Ekaterina Rycheva: Somatické frazémy v politickém diskurzu v České republice a Rusku

Pragmatická funkce politického diskurzu určuje použití jazykových prostředků, které tvoří a ovlivňují veřejné mínění. Politická frazeologie odráží přenášenou zkušenost se světem a životem celého národa a zároveň jazykový obraz světa určitého politika. Somatické frazémy jsou nejužívanějším druhem ustálených spojení v řeči politiků v České republice a Rusku. Tento fakt je zřejmě spojen s orientací člověka v prostoru a s chápáním částí těla jako vhodných pro označení nejrůznějších jevů a procesů. Somatismy frekventované v politické frazeologii (hlava, ruka, oko, srdce, noha) v širokém smyslu slova odrážejí schopnost politika rozhodovat se a plnit svou funkci. Příspěvek však ukáže i existující rozdíly v individuálním použití somatických frazémů ze strany různých politiků.

Lucie Saicová Římalová: Vlasy a ne-vlasy v současné češtině

Příspěvek se zabývá jazykovým obrazem vlasů v současné češtině. Zaměřuje se na problematiku protikladů lidský versus ne-lidský v oblasti komunikace o vlasech, chlupech, srsti atd. Zabývá se též otázkou, které fyzické vlastnosti vlasu či vlasů jsou v současnosti konceptualizovány jako důležité, tj. jsou spojovány s evaluací či slouží jako podklad pro různé extenze, a jaké jsou případné rozdíly mezi dnešním vnímáním vlasů u žen a u mužů, popř. u dospělých a u dětí. Analyzovaným materiálem jsou především data ze synchronních korpusů češtiny, popř. z veřejného diskursu, zejména komunikátů publicistických a reklamních.

Lucie Šťastná: Křídla a peří jako zvláštní části (nejen) ptačího těla

Výkladové slovníky uvádějí, že křídla jsou „létacím ústrojím ptáků a hmyzu“ (SSČ). Křídla jsou však také částí zvířecího těla, která symbolizuje svobodu volby, odvahu a volnost obecně (narostla mu křídla), případně její ztrátu (přistřihnout někomu křídla, svěsit křídla), a mohou představovat i ochranu a bezpečí pro slabšího jedince (vzít někoho pod svá křídla). Spojení ptáků s mladou láskou je zřejmé zejména v lidových písních a milostné poezii, ptáci (zejména holubi) bývají připodobňováni k mladým milencům. Podobu (bílé) holubice má v pohádkách duše, symbolem duše a Ducha svatého se stal holub také v křesťanské tradici. Kromě zvířat mají křídla také andělé, u nichž je právě jejich přítomnost významným znakem, který vzhled jejich těla odlišuje od těla lidského. Jazykově-kulturní obraz křídel a peří bude sledován na základě dat z českých slovníků jazyka s přihlédnutím k datům ze slovesného folkloru.

James Underhill: When are hands not hands? When they are paws or claws.

How are we to understand hands? What are they? What do they do? How do we communicate with them? We can give and take with hands. We can stroke or caress others with them. But we punch with fists, and we ‘claw’ people with our nails. Although only animals have paws or claws. Do animals have hands? What fairy tales and allegories do we tell about animals with hands? Languages take all of these questions into account. This paper will suggest that philosophy can help us define and understand hands by thinking of them in terms of nine categories: 1. Place, 2. Movement, 3. Relations between parts, 4. Existence or negation, 5. Number, 6. Size, 7. Matter, 8. Shape or form, 9. Relation between hands and others.
But Ethnolinguistics cannot confine itself to philosophical categories. We need to think about how productive hand, Hand, ruka and main are in the lexicons of their languages (English, German, Czech, & French). And this will force us to consider the place of hands: in the language system, in the interaction between languages (translation and borrowed words), in symbolic and metaphoric usages and in terms of synaesthesia (sweet hands).

Irena Vaňková: Na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal. Opozice povrch – hloubka a zjevnost – nezjevnost v somatických konceptualizacích člověka

Okřídlený verš z Máchova Máje exponuje dvě části lidského těla: tvář a srdce. Jejich prostřednictvím je (zřejmě nejen) v češtině signalizována podstatná sémantická opozice podílející se na konceptualizaci člověka jako bytosti smyslově a emocionálně prožívající, myslící, komunikující a také jako bytosti individuální, svébytné a zároveň ukotvené do společenství a vztažené k druhým. Opozice povrchu a hloubky, tj. zjevného, vnímatelného (často však předstíraného či nespolehlivého) a skrytého („opravdového“, mnohdy spojeného s individuálním tajemstvím) se realizuje i prostřednictvím dalších somatismů a v křesťanské kultuře zásadně souvisí také s komplementaritou (hmotného, viditelného) těla a (nehmotné, neviditelné) duše. Lingvofenomenologické studium jazykových dat i českých literárních textů ukáže konceptualizace i kreativní rekonceptualizace člověka, které jsou s uvedenými opozicemi spojeny.

Veronika Vodrážková: Kolekce a scénáře jako součást heslového zpracování somatického pojmu (na příkladu pojmu noha/nohy)

S inspirací v koncepčních zásadách polského Slovníku lidových stereotypů a symbolů je v českém prostředí rozpracováván projekt slovníku somatismů (I. Vaňková a kol.). Jednotlivá hesla tvoří rozsáhlá struktura zahrnující nejen jazykové údaje, jakými jsou např. etymologie názvu části těla, příslušné frazémy, deriváty apod., ale také údaje věcně-pojmové určené zejména fungováním dané části těla v určitých stereotypních scénářích nebo jejím figurováním v určitých kolekcích. V jakých scénářích a kolekcích se objevuje pojem noha/nohy? Příspěvek představí testovanou výzkumnou metodu, která umožňuje získat okruh slovní zásoby s tímto pojmem významově propojené. Metoda je aplikována na data ze Slovníku spisovného jazyka českého, vybírána jsou ta hesla, která ve výkladech svého významu obsahují nohu/nohy. Automaticky vyhledaný okruh hesel je dále analyzován a kategorizován do jednotlivých kolekcí, případně připisován jednotlivým scénářům.

Ludmila Volná: Oko – do duše okno. Characterization of Eye in Czech Cultural Context with Emphasis on Fairy Tale

Medical and anatomical context apart, the Czech oko [eye] can be found in a great number of idioms related to the modalities of looking and/or appearing, which often includes an interpersonal relation expressing thought, emotion, feeling or desire; a metaphorical eye is frequent too. More or less straightforward identification can be pinpointed as conveyed through works of arts, proverbs, folk songs and fairy tales. Bearing in mind that fairy tales represent the traditionally conceived wisdom and are in a culture transmitted orally for generations, this paper attempts to interpret three of those belonging to the Czech cultural context in which oko [eye] is a significant item.