Dny kulturní lingvistiky

2018

Abstrakty

Róbert Bohát: „Srdce moudrého je po jeho pravici” - jazykový obraz „srdce” v šalamounovských mudroslovních knihách SZ a s ním související metafory učení

Jak souvisí biblický koncept “srdce” (hebr. leb[ab], řec. kardia) s moderním pojetím kognice? Na rozdíl od některých evropských jazyků, toto “srdce” není emocionálním protikladem rozumu, ale zdá se být naopak nedualistickým, holistickým spojením racionálních, emocionálních a etických procesů lidského nitra. Předběžná analýza konkordance doplněná modifikovanou Bartminského metodou slovník-anketa-text naznačuje, že převládajícím aspektem “srdce” je stránka racionální, protože “srdce” “rozjímá”, “hledá moudrost a poznání”, “získává poznání”, obsahuje “rady” a “myšlenky” či “plány”, atd. “Mít srdce” je podmínkou získání moudrosti. (Př. 17:16) Dalším cílem je položení základu pro kognitivni definici slova “lebab” ve starohebrejském diskursu. (srov. Bartminski 2012)


Jan Dušek: Obraz porodní báby ve střední češtině

Příspěvek se věnuje obrazu porodní báby ve střední češtině. Pomocí dokladů Lexikální databáze humanistické a barokní češtiny přiblíží pojmenování porodní báby a kontexty, v nichž se bába vyskytuje, a porovná je se staročeskými kontexty. Zároveň její obraz bude dotvořen zvláště na základě raněnovověkých porodnických příruček, které popisují její činnost a vlastnosti, a bude ilustrován citacemi z použitých pramenů.


Katarína Gajdošová: Kontaktová frazéma Skutek utek a jej metarečové komentáre v slovenských textoch

V príspevku predstavujeme spektrum slovenských metarečových komentárov sprevádzajúcich frekventovaný český frazeologizmus skutek utek, ako napr. O povinnom používaní detských sedačiek v osobných automobiloch sa hovorí a hovorí . . . Len " skutek utek " - ako s obľubou hovoria v Česku. v textoch Slovenského národného korpusu. Pri analýze textových dokladov sa ukazuje, že používatelia slovenčiny využívajú metakomentáre rozličných štruktúrnych typov nielen pri hodnotení rôznych kontaktových prostriedkov, ale aj pri tom istom prvku druhého jazyka. V širokom spektre metarečových komentárov možno pri kontaktovej frazéme skutek utek v jednotlivých prehovoroch sledovať rozličné typy kategorizácie jazykového prostriedku ako špecifický obraz ľudovojazykovednej reflexie.


Michaela Lišková: O čem vypovídají slova roku

Slovo roku vyhlašuje již od roku 1971 Společnost pro německý jazyk. V současnosti jsou slova roku volena celosvětově, a to podle různých kritérií. V zásadě mají zvolené výrazy charakterizovat důležitou událost, nový trend či společensky diskutovaný jev uplynulého roku; poskytují tak zajímavou (byť dílčí, někdy i tendenční) jazykovou reflexi reality. To se uskutečňuje prostřednictvím neologismu (fotovoltaika, blob), neosémantismu (odklonit ,zcizit‘, viróza ,kocovina‘) i časově nepříznakového slova (poplatky, metanol). Při volbě slov jsou zohledňovány jak globální, tak lokální tendence. V příspěvku se zaměříme na české lexikální „reprezentanty“ roku volené redakcí Lidových novin, resp. čtenáři platformy www.lidovky.cz (2017: Antibabiš; sorry jako), a konfrontujeme je s anglosaským (2017: American Dialect Society: fake news; Oxford Dictionaries: youthquake; Merriam Webster: feminism) a německojazyčným prostředím (2017: něm. Jamaika-Aus; rak. Vollholler; švýc. #metoo).


Mira Nábělková: „V červánek zatím Tatra se shalí...“ Tatry v česko-slovenskej kultúrnej reflexii

Príspevok sa venuje motívu Tatier v slovenskom a českom priestore so zreteľom na ich vzájomné kultúrne prepojenie. Emblematický status a sakralizácia Tatier ako pomyselnej slovanskejpravlastia streduSlovanstva, ktoré ako opora slovenských národných snáh nadobudli osobitný význam v obrodenskom období, nachádzali odraz v prítomnosti tatranských motívov aj v českom prostredí. Významnou cestou ich prieniku boli diela dvojdomých autorov Pavla Jozefa Šafárika a Jána Kollára, percepcia a preklady diela Jána Hollého, publikácie (českých) básní štúrovcov. Tatry, Tatra (a z tatranských velikánov predovšetkým Kriváň) vystupujú ako symboly Slovenska aj u českých autorov (podobne ako v slovenskom prostredí sa tu stretávame so splývaním pojmov Tatry/Tatransko a Slovensko). V opačnom smere je pozoruhodná napr. toponymická konkretizácia slovenskej adaptácie českej hymnickej piesne Kde domov můj (Kde hrdé Tatry čnejú, Kde slávske hlasy znejú: A to je tá spanilá zem, Zem slovenská domov môj!). Motív Tatier stretávame v dielach mnohých českých autorov 19. aj 20. storočia - okrem iného aj v intertextuálnych odkazoch na hymnickú pieseň Nad Tatrou sa blýska, vzájomný vzťah slovenského a českého spoločenstva sa špecificky premietol do prítomnosti Tatry v spoločnej československej hymne. Mimo literárnej sféry dosiaľ stretávame transonymické využitie motívu pri rozličných pomenovaniach (Tatra, tatranka a i.) popri slovenskom aj v českom prostredí.


Žofie Nedbalová: Nepřímá úměra v českém znakovém jazyce – větší pohyb, méně zdvořilosti. Eufemismus + lupa = dysfemismus

Komunikace Neslyšících je často obecně charakterizována jako přímá. Někteří však poukazují na to, že tato přímost není absolutní a že i v kultuře Neslyšících existují společensky nepřijatelná, tabuová témata a znaky, kterým se mluvčí obvykle vyhýbají. Přesto může dojít k situacím, kdy se mluvčí chce či potřebuje k tabuovému tématu vyjádřit. V takových případech může použít mj. příznakové lexémy – eufemismy, které mu umožní referovat o daném tématu zdvořile a jemně, nepřímo. V příspěvku zazní několik poznámek jednak k tomu, jak zdvořile charakterizovat atraktivní ženu, jak se omluvit při odchodu na toaletu nebo jak popsat vyrážku na intimních částech těla, jednak k tomu, jak tenká hranice vede mezi eufemismy a dysfemismy v českém znakovém jazyce.


Lenka Okrouhlíková: Motivace znaků pro jídlo – proč ve středu jíme knedlíky, v pátek nejíme maso a v září češeme jablka?

Zaměříme se na původní motivaci znaků českého znakového jazyka pro různé pokrmy, nápoje, ovoce, zeleninu. Do podoby těchto vizuálně motivovaných znaků se nejčastěji přenášely tyto charakteristiky: tvar a podoba jídla, způsob jeho přípravy, výroby, konzumace či jiné manipulace s ním; zobrazována mohla být také barva či chuť. Jídlo bylo důležitou součástí života neslyšících v tehdejších ústavech pro hluchoněmé a znaky pro něj se přeneseně staly pojmenováním pro některé dny v týdnu (podle toho, co bylo ten který den zařazeno v pravidelném jídelníčku) či měsíce v roce (zde se jedná zejména o ovoce typicky rostoucí v příslušném měsíci).


Ivana Procházková: Kompas (manuál pro výchovu mládeže k lidským právům schválený Radou Evropy) a biblická tradice. Řeč metafor o právu a spravedlnosti.

Jednou z kontroverzních a stále otevřených otázek nad ideou lidských práv je otázka jejich křesťanských, příp. biblických kořenů. Analýza a srovnání konceptuálních metafor užitých v manuálu pro výchovu mládeže k lidským právům Kompas (v jeho anglické a české verzi) a v biblických (především starozákonních hebrejských) textech je příspěvkem do debaty o původu a funkci ideje lidských práv.


Jana Přikrylová: Bach na bejka! aneb jak se mění pojmenování policisty

Policista – oficiální pojmenování příslušníka policejního sboru, které ovšem použije jen málokdo včetně samotných policistů. Pojmenování neoficiální se na rozdíl od toho úředního vyznačují značnou pestrostí a v různé míře i expresivností. Jejich pojmenování se liší v závislosti na tom, jak dlouho jsou ve službě, v jakém jsou postavení obecně i ve vztahu k mluvčímu, na náplni jejich práce, ale odvíjejí se i od kontextu konkrétní komunikace. Tématem příspěvku je právě barvitost pojmenování, která měli a mají pro policisty jejich protivníci, ale také to, jak o sobě mluví sami policisté.


Karel Redlich: Návrh etymologického výkladu vybraných znaků českého znakového jazyka

Přednášející zveřejní první práci otevřeného neformálního etymologického kroužku českého znakového jazyka. Prezentované etymologické výklady znaků mají přesah i do popisu univerzálií znakových jazyků obecně. Referent se v tomto směru opírá o poznatky z různých národních znakových jazyků, zejm. indiánských znakových jazyků Severní Ameriky a okrajově i z mnišských klášterních znakových systémů.


Lucie Saicová Římalová: Rodina očima mladých mluvčích češtiny

Příspěvek se zabývá otázkou, jak současní rodilí mluvčí češtiny ve věku mladé dospělosti konceptualizují rodinu, nakolik se v jejich pohledu odrážení změny, jimiž rodina v současnosti prochází, a které charakteristiky pokládají ve vztahu k rodině za klíčové. Východiskem výzkumu je dotazníkové šetření mezi studujícími pražských vysokých škol a analýza vybraných diskusí zveřejněných na internetu. Příspěvek rozpracovává autorčinu analýzu konceptualizace rodiny provedenou v roce 2017 v rámci projektu EUROJOSII a věnuje se též reflexi užitých výzkumných metod.


Martin Šemelík – Michaela Lišková: Jazyková tabu pohledem lexikografie

Tabuová slova dosud stála spíše na okraji metalexikografického zájmu, přestože jejich slovníkové zpracování nastoluje řadu netriviálních otázek. V příspěvku se zaměřujeme na podání německých a českých tabuových slov, zejména vulgarismů, v překladových a všeobecných výkladových slovnících; vycházíme ze zkušeností s přípravou Velkého německo-českého akademického slovníku a Akademického slovníku současné češtiny. Pozornost je věnována zejména ne/zařazení lexikálních jednotek do hesláře, výkladu významu, resp. překladovým ekvivalentům, exemplifikaci i stylovému hodnocení.


Lucie Šťastná: Králičí pacička, myší ocásek a žabí srdce. Části zvířecího těla ve folkloru

Části či produkty zvířecích těl se ve folklorních dokladech objevují jako součást nejrůznějších magických rituálů. Mohou člověku přinášet štěstí (ochranné kůstky či zuby), v lidovém léčitelství jsou jim přisuzovány léčivé účinky (zvířecí krev, sádlo), v pověrách a pohádkách pak dokonce účinky kouzelné (jako přísady lektvarů). Příspěvek se zabývá tím, jak je toto působení na člověka navázáno na symboliku původního zvířecího nositele, např. kur domácí jakožto symbol plodnosti, vejce bylo využíváno při problémech s početím, kohout jako obětina na svatbách. Zároveň bude sledován vliv podobnosti lidského a zvířecího těla (léčení stejného stejným – užití části zvířecího těla při léčbě ekvivalentu této části u člověka).


Zdenka Švarcová: Měsíc jako zdroj představ vyjádřených japonským jazykem

Ze všech dosud pojmenovaných (známých) nebeských těles a úkazů je „měsíc“ (cuki) sémanticky nejvytíženějším jazykovým znakem užívaným mluvčími japonštiny jak v běžné konverzaci v odkazech na časový úsek, na jednotlivé fáze měsíce viditelné na obloze, na měsíční svit apod., tak od pradávna i v jazyce básnickém. Především na příkladu staré japonské poezie lze doložit celou řadu významů, jež básníci Měsíci přikládali v souvislosti s jeho podobou v různých nočních, ranních i ročních dobách při různém rozpoložení vlastní mysli. Uchopení (konceptualizace) měsíce, jeho svitu, proměnlivosti, nedosažitelnosti, tajemství atd. v obrazech básnického jazyka je možné sledovat mimo jiné na stupnici od obrazů formálně vynalézavých k obrazům formálně konvenčním nebo od obrazů obsahově duchaplných k obrazům obsahově duchaprázdným přičemž tvůrčí intence nemusí vždy ladit s vnímatelskou kompetencí. Význam daného básnického obrazu, v našem případě obrazu „měsíce“, je tím přirozeně relativizován.


Tatiana Timoshchenko: Obraz červené barvy v češtině: frazeologie vs. korpus

Nakolik je specifický obraz určitého pojmu vymodelovaný na základě frazeologie? Bude se výrazně lišit od obrazu získaného prostřednictvím analýzy korpusových dat? V příspěvku se pokusíme nastínit obraz červené barvy jednak na základě frazeologie, jednak na základě korpusových dat. Cestou vzájemného porovnání obou zkonstruovaných obrazů poukážeme na jejich případné rozdíly. Analyzována bude sémantika českého pojmenování červený, a to podle metodologie představené v knize E. Gieroń-Czepczor (2011).


James W. Underhill: Translating Hate and Humour

Translating is usually associated with building bridges and cross-cultural communication. Everyday language, however, is full of ethnocentrism. Not only do newspapers tend to consolidate clichés, jokes often generate and endorse prejudice. This is part of the eternal US & Them syndrome. This paper will reflect upon the petty hatreds and prejudices that outsiders need to strive to understand in order to get to grips with the way insiders represent their cultures within their linguistic worldviews. Corpora, jokes, texts and newspaper articles and cartoons will be used in order to illustrate the points made. But this will be a work in progress designed to stimulate debate and speculate on further joint research projects. Following Walas & Bartminski, our aim will be to try to understand what the prejudice, jokes, and clichés among European cultures show about those telling the jokes. If we seek to understand what cultures ridicule and disparage, what do we learn about the ideals, the ‘fairy tales’, ‘urban legends’ and narratives that people tell about themselves as cultures?

Překlad bývá obvykle spojován s budováním mostů a mezikulturní komunikací. Každodenní jazyk je však plný etnocentrismu. Stereotypy a předsudky jsou vytvářeny a upevňovány nejen v novinách, ale např. i prostřednictvím vtipů. Jde o součást věčného syndromu „my a oni“. Příspěvek reflektuje drobné projevy nepřátelství a předsudky, jejichž prostřednictvím lze porozumět tomu, jak členové daného společenství na základě svých jazykových obrazů světa chápou vlastní kulturu. Na základě materiálu získaného v korpusech a také vtipů, karikatur a novinových článků chceme podnítit debatu i o dalších souvisejících výzkumných problémech. V návaznosti na Walasovou a Bartmińského se pokusíme ukázat předsudky a stereotypy, které se realizují v evropských kulturách, i to, co o sobě samých prozrazují vypravěči zkoumaných vtipů. Snažíme-li se porozumět aspektům skutečnosti, které tyto kultury zesměšňují, je také otázkou, co se vlastně prostřednictvím ideálů, „pohádek“, „městských legend“ a sdílených narativů o těchto kulturách dovídáme.


Irena Vaňková: Prdel není nic špatného ani sprostého, dyť se nosí i do kostela. O jedné tabuové části těla ve světle pojmových profilů a představových schémat

Podobně jako se říkalo, že „královny nemají nohy“, i část těla označovaná českými lexémy zadek, zadnice či vulgarismy prdel (spíše v Čechách) nebo řiť (spíše na Moravě) patří mezi ty, o nichž se veřejně nemluví, a pokud ano, bývá to příznakové. Kognitivněsémantické zamyšlení, které může být východiskem (mezi)kulturního studia tělesnosti v jazyce, se táže po způsobech, jak je tato část těla v češtině konceptualizována, resp. jak je budován její stereotyp a v rámci kterých představových schémat funguje. Aspoň částečné odpovědi přinese studium profilů příslušného pojmu (MANIFESTACE, LOKALIZACE, FUNKCE, GESTO); snad i tu, proč je tato část těla spojena s tabu.