Dny kulturní lingvistiky 2023

Anotace referátů

Dariia Andreeva:
Stereotyp chřipky v českém a ruském masmediálním diskurzu v době koronavirové pandemie

V laickém povědomí se nemoci dělí na běžné (nemoci, které se dají rychle vyléčit a na něž jsou v prodeji snadno dostupné léky) a závažné (nemoci, které jsou nevyléčitelné nebo obtížně léčitelné). Jednou z nejběžnějších nemocí, se kterou se každý člověk tak či onak setkal a jejíž příznaky jsou dobře známé, je chřipka. Přestože chřipka může mít vážné následky a komplikace, v běžné komunikaci se toto onemocnění nepovažuje za závažné. Stereotyp chřipky se hojně používal během koronavirové pandemie: pro označení míry nebezpečnosti dřív neznámý covid-19 byl často srovnáván s chřipkovým virem (přirovnání covidu-19 ke chřipce znamenalo, že covid-19 nepatří mezí nebezpečné víry). Ve svém příspěvku mám za cíl ukázat, jak se uplatňuje stereotypní reprezentace chřipky v českých a ruských masmediálních textech koronavirové doby. 


Róbert Bohát:
Straka k vráně sedá aneb: Co znamená býti „strakou“? Jazykový obraz „straky“ v češtině – v zrcadle českého korpusu Czech Web 2017

Jaké to je být „strakou“? Tento druh se stejnou biologickou denotací má v různých jazycích rozdílné konotace. Prvním krokem k mezikulturnímu srovnání je analýza konotací v jednotlivých jazycích. V korpusu Czech Web 2017 (10 miliard slov, aplikace Word Sketch / Sketch Engine) „straka“ kolokuje s adjektivy „ochočená“, „zlodějská“, „nenechavá“, „přemnožená“, „černobílá“, „útočící“, „drzá“, „zvědavá“ a „mluvící“. Slovesné kolokace: „straka“ „krade“, „odnáší“, „nosí“, „vadí“, „cítí“ a „žije“. V kategorii „straka a/nebo“ vedou „sojka“, „vrána“, „krkavec“ atd. Metaforické lidské „straky“ jsou „modré“ či „loupeživé“; zvířecí „straky“ jsou „recesivní“ i „dominantní“ (andulky), „chebské“ (holub) atd. Tento výzkum poskytne základ pro vytvoření kognitivní definice a stereotypu „straky“ lublinskou metodou Slovník – Anketa – Text (Korpus) a porovnání s jazykovým obrazem „straky“ v jiných jazycích (Bartminski 2008). 


Alena Bohunická:
Vedecká metafora a sociálna inklúzia 

Príspevok sa orientuje na možnosť zachytenia životného cyklu metafory s ohľadom na sociálny aspekt. Zvlášť nás zaujíma tento aspekt v odbornom jazyku: ako si všimol Kövecses, vedecké spoločenstvá poskytujú dobrý príklad toho, ako sa zdrojové domény metafor menia v priebehu času (2005, s. 104), akú funkciu majú v otváraní nových tém, uplatňovaní nových metód, zavádzaní nových pojmov, reprodukcii nového obrazu o jazyku, v stabilizácii paradigmy i utužovaní lingvistickej komunity. Niektoré metafory prekračujú hranice paradigiem a sú rozvinuté v ďalších. S ohľadom na spoločenstvo vedcov je zaujímavé sledovať aj komplementárnosť či konkurenčnosť metafor. V príspevku toto sledujeme na metaforike jazykového relativizmu. 


Tereza Dědinová:
Český vztah ke krajině a k zelené transformaci v jazyce a v hlavě 

Příspěvek vychází z jazykové a diskurzivní analýzy rozhovorů zaznamenaných v rámci dvou současných projektů Institutu 2050, z nichž první se věnoval průzkumu mezi českými zemědělci, na jejichž pozemku sídlí kriticky ohrožený sýček, a druhý pracoval s ohniskovými skupinami k tématu zelené transformace ČR a EU. Zaměří se na výrazné binární opozice a konceptuální metafory odrážející a utvářející vztah k přírodě, na jazykové obrazy zemědělce, hospodářské krajiny a postavení Česka v rámci Evropy a světa. Dále se bude věnovat asociacím a stereotypům, které u účastníků ohniskových skupin vyvolaly klíčové pojmy zelené transformace (např. zelená dohoda x úděl, nerůst, skromnost, transparentnost, férová transformace). 


Zbyněk Fišer:
O čem to vlastně je? 

Autor se pokusí vyložit užitečnost kreativních textových a výtvarných cvičení v didakticky promyšleném protokolu, který směřuje k interpretaci slovesného nebo výtvarného díla.


Monika Hálová:
Kulturní analýza anglického a českého překladu korejského seriálu Hra na oliheň

Korejský seriál Hra na oliheň z roku 2021 se dočkal celosvětového ohlasu a stal se na čas nejsledovanějším seriálem na platformě Netflix. Ohlasy na tento seriál nebyly však pouze pozitivní. Největší vlnou kritiky byl zasažen anglický překlad titulků. Mnoho nejen rodilých mluvčích se domnívá, že anglický překlad je pln nejasností a není schopen divákům sdělit přesnou zprávu, včetně korejského kulturního kontextu. V tomto příspěvku bude provedena kulturní analýza překladu titulků k tomto seriálu v anglickém a českém jazyce. Překlad v těchto dvou jazycích bude poté porovnán s ohledem na původní znění ve snaze vyhodnotit, který z překladů byl úspěšnější v přenesení jemných nuancí a kulturního kontextu seriálu, ve kterém sociální a ekonomická témata hrají podstatnou roli. 


Jan Huleja:
Kognitivnělingvistická analýza Robinsonky Marie Majerové 

Málokteré dílo české prózy je v tak čisté podobě vystavěno na bázi jediné metafory a na jejím neustálém rozvíjení jako Robinsonka Marie Majerové. Všeprostupující konceptuální metafora BLAŽENA JE ROBINSON (resp. ROBINSONKA) hlavní hrdinky Blaženy je nejen dominantní uměleckou strategií autorky románu, ale také skvělým literárním příkladem něčeho, čemu se v kognitivních vědách říká přerámcování. Přerámcování Blaženy v Robinsonku má jasný autopsychoterapeutický význam – pomocí něj hrdinka efektivně tlumí a zvládá stres vyvolaný nenadálou smrtí matky při porodu Blaženina bratra, která ze dne na den mění dosud bezstarostnou gymnazistku v zodpovědnou ženu v domácnosti na plný úvazek.


Anna Christou:
Válka, nebo cesta? Vážná nemoc a její metafory 

Příspěvek se bude zabývat konceptuálními metaforami přítomnými v současném diskurzu o nemoci. Představí dvě nejčastější metafory NEMOC JE VÁLKA a NEMOC JE CESTA a jejich strukturu, ale bude se věnovat i dalším, alternativním metaforám. Metafory hrají klíčovou roli v medicíně. Zefektivňují komunikaci lékaře a pacienta, usnadňují porozumění často nesrozumitelné a odlidštěné lékařské terminologii, pomáhají vypořádat se s nemocí, ulehčují vyjadřování pocitů jako bolest nebo utrpení a umožňují mluvit o obtížných a bolestných situacích a událostech jako nemoc, smrt, umírání. Metaforická symbolika nemoci významným způsobem ovlivňuje to, jak pacient svoji nemoc vnímá. Metafory mohou mít na jedné straně terapeutickou funkci, být zdrojem naděje a motivací k podstoupení léčby, na druhé straně však mohou být také zdrojem nedorozumění, stereotypů a sociálního vyloučení. 


Ladislav Janovec:
Zvonit klíčema – o proměně jednoho (mediálního) frazému 

Jedním ze symbolů konce totalitního režimu bylo zvonění klíči při demonstracích, které symbolizovalo, že socialismus končí a poslední komunistické vládě odzvonilo. Tento symbolický akt se postupně ve verbalizované podobě frazeologizoval, ovšem postotalitní události, roztrpčení části společnosti ze společenského vývoje směřuje k tomu, že se výraz postupně více a více objevoval v negativním kontextu, např. „za tohle jsem klíčema nezvonil“. Pod vlivem dezinformací a složité orientace v současném nejen hodnotovém systému ukazuje, že frazém nabývá dalších negativních konotací. 


Michaela Lišková:
Ztraceni v pornu aneb Nové významy slova porno a jejich lexikografické podání 

Substantivum porno definuje Slovník spisovné češtiny jako ,necudný, oplzlý spis, film, obraz ap.‘ Užívání tohoto slova a komponentu na přelomu milénia analyzuje Ladislav Janovec v článku Porno v současné češtině (Naše řeč 2006). V aktuálním úzu nacházíme nová spojení jako gastronomické / cyklistické / organizační či architektonické porno. U internacionálního neosémantismu porno lze vydělit dva protichůdné významy: 1. ,něco skvělého, obdivuhodného, pozitivně mimořádného, líbivého‘, 2. ,něco odpudivého, nekvalitního, kýčovitého, prefabrikovaného, nereálného, předstíraného‘. Zatímco některá spojení (např. gastronomické porno) mohou být konotována jak pozitivně, tak negativně, jiná evidujeme pouze v jednom z uvedených významů. Tento princip platí i pro složená slova, jako je bikeporno, emoporno, gastroporno, kindrporno nebo lůzrporno. V příspěvku budou porovnány přístupy zahraničních slovníků k definicím neosémantismu porn (Dictionary.com, Collins Dictionary), resp. nového adjektiva porno (Neologismenwörterbuch) a bude představen návrh lexikografického zpracování této lexie v neologickém modulu Akademického slovníku současné češtiny.


Uladzimir Morozuk:
„My Češi“: autostereotypy v českém politickém diskurzu

Politici používají různé jazykové prostředky, které mají pragmatický vliv na vědomí publika, a umožňují jim oslovit a přitáhnout na svou stranu co největší počet voličů. Jedním z těchto prostředků jsou autostereotypy, tedy názory a hodnocení, které jsou pevně zakořeněny ve vědomí rodilých mluvčích a přisuzovány dané národní komunitě jejími vlastními představiteli. Příspěvek je věnován analýze autostereotypů, které se do projevů českých politiků uvádějí pomocí výrazu „My Češi“. Politici, kteří používají autostereotypy, záměrně zdůrazňují svou příslušnost ke skupině „svých“. Mluvčí navíc pomocí autostereotypů interpretují realitu na základě určitého jazykového obrazu světa. 


Tereza Nakaya:
„Moře“, „Slunce“ nebo třeba „Laskavé nebe“. Grafická podoba současných japonských jmen a interpretace jejich významu

V příspěvku bude popsán sémantický charakter novodobých japonských jmen, jež jsou na rozdíl od například jmen českých zpravidla vymýšlena a vytvářena, nikoliv vybírána z omezeného souboru. Každé japonské jméno má svou zvukovou podobu a také podobu grafickou. Drtivá většina jmen je zapisována čínskými znaky, které nesou významy a které pojmenovatelé volí na základě různé motivace. Na úrovni grafické (ale i zvukové) podoby se tak ve jménech rozehrává bohatý svět významů, které do jména pojmenovatelé zamýšlí vložit, a to jak s cílem otisknout do jména něco z přítomnosti či minulosti, tak do něj také vtisknout svá přání a tužby směrem k budoucnosti. Pozornost bude zaměřena konkrétně na roli znaků, které sémanticky reprezentují přírodu a okolní svět s jejich fenomény, které se svými prototypovými – lidmi tělesně a smyslově zažitými – vlastnostmi slouží pojmenovatelům jakožto zdrojové oblasti k vyjádření jejich představ o budoucnosti pojmenovávaného. 


Radka Nováková – Milan Fritz – Lucie Sedláčková Půlpánová:
Zdraví v českém znakovém jazyce

Příspěvek ukáže v perspektivě kognitivní etnolingvistiky (zejm. s inspirací v dosavadních výzkumech hodnotově významných pojmů v rámci EUROJOS) konceptualizaci zdraví v českém znakovém jazyce. Obraz zdraví bude rekonstruován na základě popisu a fonologicko-sémantické analýzy znaků, které jsou se zdravím spojeny. Ve vazbě na význam budou zkoumány jejich sdílené parametry (místo artikulace, pohyb a tvary rukou), pozornost bude věnována motivaci znaků, a to i ve spojitosti s konceptualizacemi dalších hodnot. Ve druhé části příspěvku bude představen empirický výzkum výpovědí neslyšících respondentů na téma zdraví, ukazující kontury zkoumaného pojmu v kultuře českých Neslyšících, hlavně jejich pojetí zdraví ve vztahu k hluchotě. 


Dita Nymburská:
Obraz světa v tvorbě Mišimy Jukia

Příspěvek bude věnován japonskému autorovi Mišimovi Jukiovi a jeho pohledu na to, do jaké míry je možné zachytit svět a lidský život jazykem. Mišima byl uznávaný dramatik a spisovatel, přesto byl jeho vztah ke slovům značně ambivalentní – na jedné straně si spisovatel rád pohrával se slovy a jeho styl byl oceňován pro svou jasnost, jemnost, bohatou slovní zásobu a figurativní jazyk, na straně druhé ale Mišima opakovaně vyjadřoval své pochybnosti o možnostech jazyka zachytit smysluplně realitu. Ve svých teoretických pojednáních autor zdůrazňoval význam činů a tělesnosti v lidské komunikaci. Ve svém příspěvku se tedy hodlám zaměřit na konfrontaci Mišimových názorů vyjádřených v teoretických statích s poznatky získanými z analýzy jeho beletristické a dramatické tvorby, zvláštní pozornost budu věnovat metaforickým výrazům. Analýza bude teoretický podepřena především poznatky z oblasti filosofie jazyka, pozornost ale budu věnovat také tradičnímu japonskému postoji ke slovům, který po staletí ovlivňoval zejména zenový buddhismus, a nihilisticky zaměřeným autorům, již ovlivnili Mišimův styl i výběr témat.


Lenka Okrouhlíková:
Vtělená kognitivní fonologie v lexikografii znakových jazyků: tvar ruky

Jednou ze základních sublexikálních jednotek znaku znakového jazyka je tvar ruky. V lexikografii znakových jazyků je tento parametr znaku často využíván pro vyhledávání či řazení lexémů ve slovníku. Tvary ruky však nejsou distribuovány arbitrárně, podle teorie vtělené kognitivní fonologie jsou schopny kódovat a nést význam díky systematickému mapování vycházejícímu z tělesné, kulturní a lingvistické zkušenosti člověka. Určité tvary ruky se systematicky sdružují do skupin s podobnou sémantickou motivací, uplatňuje se zde manuální externalizace vizuálních, haptických a motorických schémat, ale také metafora a metonymie. Tyto skutečnosti budou demonstrovány na tvaru ruky 5 s roztaženými a pokrčenými prsty, jejíž jednotlivé části reprezentují různá schémata. Např. prsty se profilují jako jednotlivé prvky celku; ohnutá dlaň jako vypouklý povrch; mezery mezi prsty jako nekompaktní rozdělitelná hmota; ruka jako ruka člověka; konečky prstů jako dotek, pocit atd. Lexémy v elektronických slovnících by tedy mohly být sdružovány do skupin dle tvarů ruky nejen podle formy, ale také z hlediska sémantického.


Inese Pintāne:
Reprezentace světa v lotyšských a litevských pohádkách 

Co se vlastně skrývá pod pojmem „svět“? Je to celek přírody, věcí, míst a událostí, které jsou nám přístupné skrze naše smysly, zkušenosti, rozum a emoce, anebo použitím slova svět odkazujeme na Zemi či vesmír? Odpovědi na tyto otázky můžeme hledat v pohádkách, které už od našeho dětství ovlivňují to, jak vnímáme tento svět a věci v něm se nacházející. Svět, jenž je zobrazován v lotyšských a litevských pohádkách, se skládá ze tří vzájemně souvisejících rovin: podsvětí, země a nebe. Každá z těchto rovin má své určité obyvatele a funkce umožňující správné fungování celého tohoto světa. V příspěvku bude představena lotyšská a litevská percepce světa popsaného v pohádkách těchto dvou národů. 


Ekaterina Rycheva:
Politika je špína: Konceptuální sféry ČISTOTA a ŠPÍNA v českém politickém diskurzu

Politický diskurz se vyznačuje kategorickým rozdělením politických stran a skupin na základě opozice „svůj – cizí“, pomocí které politici konstruují politický obraz světa. Konceptuální dichotomie „čistota – špína“ v politickém diskurzu slouží především k posouzení chování subjektu z morálního a etického hlediska. Metafory spojené s konceptuální sférou ŠPÍNA mají výrazné pejorativní zabarvení. Pomocí těchto metafor mluvčí hodnotí nevhodné chování politiků, kteří jsou zapleteni do korupčních skandálů, lžou a šíří falešné zprávy (házet špínu), používají populistickou rétoriku (rozjíždět špinavou kampaň) apod. V projevech politiků se tyto metafory používají nejen při realizaci diskreditační komunikační strategie (obviňování oponentů, podkopávání jejich autority a důstojnosti), ale zároveň i strategie sebeprezentace (demonstrace „čisté“, tedy bezvadné pověsti, poctivosti, spolehlivosti, upřímnosti samotného mluvčího). Navíc představuje konceptuální metafora POLITIKA JE ŠPÍNA stereotyp spojený se sférou politiky obecně, podle kterého se všichni lidé angažování v politice chovají nečestně a nepoctivě, porušují zákony, sledují své zájmy atp. (umazat se, zašpinit se atd.). 


Svatava Škodová:
Pohybové události ve vyprávění nerodilých mluvčích češtiny: Sémantická analýza sloves pohybu a konceptualizace prostoru

Cílem příspěvku je představit srovnání rozsahu použití sloves pohybu mezi rodilými a nerodilými mluvčími a diskutovat o sémantickém zpracování prostorových událostí na základě kognitivních komponentů, které hrají klíčovou roli při konceptualizaci pohybových událostí. Předpokládáme, že jednotlivé kultury se liší ve vyjadřování prostoru, a proto je možné pozorovat rozdíly v popisu pohybových událostí, které se odrážejí v konceptualizaci prostoru. Pro analýzu jsme použili texty se stejným zadáním, které pocházely od porovnatelných skupin českých rodilých a nerodilých mluvčích češtiny. Texty jsme získali prostřednictvím elicitační sondy, která vycházela z výzkumné metody používané při studiu osvojování jazykových dovedností. Písemná produkce, která spadá do žánru vyprávění, byla elicitována na základě obrázkové knížky Frog, where are you? (Mayer, 1969). Následná analýza a popis pohybových událostí v textech byla provedena pomocí metodiky založené na výzkumu L. Talmyho (Talmy, 1985). 


Lucie Šťastná:
Český etnolingvistický slovník zvířat? Příkladové heslo „kočka“

Příspěvek si klade za cíl ukázat možnosti české kognitivní etnolingvistiky s ohledem na tvorbu specifických slovníků, konkrétně slovníku zvířat. Metodologicky navazuje na přístup Jerzyho Bartmińského a lublinské školy kognitivní etnolingvistiky, inspiruje se postupy využitými v Słowniku stereotypów i symboli ludowych. Představeno bude příkladové heslo „kočka“, na němž budou zároveň ukázány některé problémy a specifika českého výzkumu.


Karolína Cinkrautová:
Konceptualizace nemoci v uměleckém textu (Bílá nemoc od Karla Čapka)

Zdraví a nemoc jsou v kontextu (nejen) českého jazykového obrazu světa klíčovými pojmy. Zatímco zdraví představuje základní stav organismu a nejvyšší hodnotu, nemoc je jeho protikladem, antihodnotou. Tyto pojmy vytváří jednu ze základních sémantických opozic jazykového obrazu světa. V příspěvku představíme analýzu konceptu nemoc na pozadí uměleckého textu, konkrétně dramatu Bílá nemoc Karla Čapka, v němž je epidemie nemoci stěžejním tématem. Pokusíme se odhalit, které tradiční konceptualizace pojmu se v díle vyskytují, a odpovědět na otázku, zda je Čapkova konceptualizace něčím specifická. 


Irena Vaňková:
Tělo neumí lhát. Metafory těla, duše a „já“ jako komunikačních partnerů

Rozhovory duše s tělem – zejm. v podobě specifických „sporů“ či „hádek“ – jsou známy už ze středověkých skladeb a lidových písní. Tělo jako samostatná bytost a komunikační partner, vysílající zprávy duši, resp. individuálnímu já, nebo např. nemoc či fyzický problém jako „zpráva od těla“ či „řeč duše“ jsou aspekty metaforických konceptualizací, které můžeme zaznamenat např. v textech z oblasti psychosomatiky nebo populární psychologie – nejen však tam. Komunikace probíhající mezi různými polohami individuálního já představuje nesnadno uchopitelnou konceptuální metaforu, resp. několikero propojených metafor, které se podílejí na struktuře konceptů VNITŘNÍ SVĚT, JÁ (SELF), DUŠE, TĚLO, ale i na obrazu nemoci a zdraví.


Veronika Vodrážková:
Somatický pojem NOHA/NOHY v českém folkloru

Představovaná analýza je součástí komplexního výzkumu pojmu NOHA/NOHY v češtině, jehož výsledkem bude modelové heslo v plánovaném etnolingvistickém Lexikonu českých somatických pojmů. Pojem je nahlížen z různých perspektiv a mapován v různých zdrojích. Příspěvek se zaměřuje na tradiční český folklor, zejména verbální (písně, říkanky, hádanky atd.), přihlédnuto bude i k neverbálním projevům (hry, tance apod.). Vyhledávány jsou různé lexikální reprezentace pojmu (nejen sám somatismus noha, ale také např. pata, špička, bosý, boty, jít, kopat,…). Analýza vychází např. z těchto výzkumných otázek: V jakých scénářích, rituálech tato část těla, případně části této části figurují? Jaká je symbolika těchto částí a souvisejících scénářů?


Zuzana Wildová:
Mediální obraz Zuzany Čaputové na dezinformačních webech

Příspěvek je věnován mediálnímu obrazu slovenské prezidentky na dezinformačních českých a slovenských webových stránkách před koncem jejího volebního období, tedy v době, kdy falešné zprávy a mediální útoky nabývají na intenzitě s intencí ovlivnit další politický vývoj Slovenska akcentováním emocionální stránky sdělení a negativních obsahů, mnohdy spojených s konspiračními teoriemi a různými hoaxy. Příspěvek vychází z teoretického základu jazykové obrazu světa jakožto způsobu interpretace světa sdíleného určitým (jazykovým) společenstvím, utvářeného na základě subjektivního vnímání světa, a snaží se analyzovat povahu stereotypů, na kterých je mediální obraz Zuzany Čaputové na dezinformačních webech postaven.


Adrian Jan Zasina:
Kulturní transfer dabingu ve filmu Shrek

Tento příspěvek si klade za cíl přiblížit problematiku kulturního transferu v audiovizuálním překladu. Zaměřuje se na dabing amerického animovaného filmu Shrek přeloženého do francouzštiny, češtiny a polštiny. Cílem studie je upozornit na problémy související s překladem kulturních prvků a jakým způsobem jsou tyto prvky adaptovány a překládány do cílové kultury. Analýza ukazuje odlišné tendence mezi slovanskými a neslovanskými jazyky. Český a polský překlad je volnější a odchyluje se od anglického originálu, zatímco francouzská verze je doslovnější patrně kvůli většímu počtu společných kulturních elementů. 


Referáty zahraničních hostů

Galina Javorska:
Когнітивна метафоризація в контексті досвіду війни

Доповідь присвячена семантичним особливостям метафор у сучасних українських текстах, а саме процесам перетворення усталених переносних значень на прямі. На тлі сучасних підходів щодо буквальних значень як основи для фігуральних та спроб перегляду сфери літерального у бік її звуження (Ковечеш), розглянуто проблему співвідношення абстрактного й конкретного в когнітивній метафоризації. Запропоновано гіпотетичне припущення, що вплив війни на втілений досвід спричиняє реактуалізацію метафор – фігуральні ріки крові і гори трупів перетворюються на фізичні складники життєвої реальності та підсилюють дієвість архетипних символів.

Kognitivní metaforizace v kontextu válečné zkušenosti

Příspěvek je věnován sémantickým specifikům metafor v současných ukrajinských textech, především procesům transformace ustálených přenesených významů v přímé. Na pozadí současných přístupů k doslovným významům jako základu významů figurálních a v kontextu pokusů o revizi sféry doslovného směrem k jejímu zúžení (Kövecses) se zkoumá problém vzájemného vztahu abstraktního a konkrétního v kognitivní metaforizaci. Je stanovena hypotéza, že vliv války na vtělesněnou zkušenost způsobuje reaktualizaci metafor – figurální potoky krve a hory mrtvol se přetvářejí na fyzické komponenty životní reality a posilují efekt archetypálních symbolů.


Anna Pajdzińska:
Metafora artystyczna – od konwencji językowej do kreacji

Metafora artystyczna (poetycka, aktualna, żywa, doraźna) jest rezultatem naruszenia reguł językowych, które wymaga od odbiorcy sensotwórczego wysiłku, w przeciwieństwie do metafory językowej (genetycznej, potocznej, konwencjonalnej, zamrożonej), która stanowi wytwór wcześniejszego procesu reinterpretacji semantycznej i adresat odbiera ją jak wszystkie inne zjawiska kodowe, tzn. określonemu kształtowi przypisuje określone znaczenie, wymagane przez kontekst. W wypadku metafory artystycznej działania odbiorcze przebiegają dwutorowo: z jednej strony konieczna jest analiza rzeczywistości, sytuacji, o której orzeka wyrażenie metaforyczne, z drugiej – analiza języka, uwzględniająca zespół sądów o świecie, mniej lub bardziej w tym języku utrwalonych. Wszystkie użycia kreatywne, chociaż przeciwstawiają się automatyzmowi, odtwórczości codziennej mowy, bazują przecież na konwencjach języka ogólnego, w operacjach sensotwórczych, niezbędnych, by zrozumieć wyrażenia metaforyczne, płaszczyznę odniesienia powinny więc stanowić znaczenia słów i konstrukcji gramatycznych oddające kulturowy sposób rozumienia rzeczywistości poprzez język. Ważna jest również wiedza, jak konceptualizowane są poszczególne fragmenty świata i jakie ogólne kategorie pojęciowe obraz owego świata organizują. Odwołania do językowego obrazu świata czasami są wyraźne, kiedy indziej głęboko ukryte, trudniejsze do uchwycenia – w pierwszej chwili metafora może się wręcz wydawać czymś absolutnie indywidualnym, efektem jednostkowej wyobraźni i kreatywności językowej. Indywidualna wizja świata rzadko jednak nie pozostaje w żadnym związku z obrazem świata utrwalonym w języku.

Umělecká metafora – od jazykové konvence ke kreaci

Umělecká metafora (básnická, aktuální, živá, bezprostřední) je výsledkem porušení pravidel jazyka, které vyžaduje od adresáta smyslotvorné úsilí, na rozdíl od metafory jazykové (genetické, hovorové, konvenční, ustrnulé), která je výsledkem předchozího procesu sémantické reinterpretace a je adresátem vnímána jako všechny ostatní kódové jevy, tj. konkrétnímu tvaru je přiřazen specifický význam, vyžadovaný kontextem. V případě umělecké metafory je probíhá recepční akt podvojně: na jedné straně je třeba analyzovat realitu, situaci, o níž metaforické vyjádření vynáší soud, na druhé straně je třeba analyzovat jazyk jako soubor soudů o světě, které jsou v tomto jazyce více či méně fixovány. Všechna kreativní užití, i když se stavějí proti automatismu, reprodukci každodenní řeči, jsou přece jen založena na konvencích běžného jazyka. Při smyslotvorných operacích nutných k pochopení metaforických výrazů by tedy referenční rovinou měly být významy slov a gramatické konstrukce odrážející kulturně zakotvený způsob chápání skutečnosti prostřednictvím jazyka. Důležité je také vědět, jak jsou jednotlivé fragmenty světa konceptualizovány a které obecné pojmové kategorie obraz tohoto světa organizují. Odkazy na jazykový obraz světa jsou někdy explicitní, jindy hluboce skryté, hůře uchopitelné – na první pohled se dokonce může zdát, že metafora je něčím naprosto individuálním, že je výsledkem představivosti jednotlivce a jeho jazykové kreativity. Individuální vidění světa však zřídkakdy nijak nesouvisí s obrazem světa fixovaným v jazyce.


Dorota Filar:
Semantyka narracyjna a tekstowe obrazy świata

Celem mojego wystąpienia będzie omówienie propozycji określonej tu jako „semantyka narracyjna”. Jej istotą jest postrzeganie języka naturalnego jako obrazowej opowieści o tym, jak „toczą się” rzeczy w świecie. Powiązane ze sobą fragmenty „wielkiej narracji” języka można odnaleźć w jego konkretnych, mniejszych elementach (np. leksykalnych czy gramatycznych). Tworzą one „mikronarracje”, „zwinięte historie”, których bohaterami są zazwyczaj ludzie i które – dzięki wiedzy (kulturowej, społecznej, doświadczeniowej) – możemy z łatwością „rozwinąć” do ich pełnej postaci („come up with a story”, posługując się sformułowaniem G. Fauconniera i M. Turnera). Mikronarracje mogą być ze sobą powiązane, tworząc różne „wątki” językowej opowieści o świecie, najczęściej o charakterze panchronicznym, uogólnionym i wspólnotowym. „Wielka narracja” języka jest więc dynamiczną, wielowątkową „opowieścią”, zbliżoną do naturalnego, ludzkiego sposobu rozumienia świata. Ważne i ciekawe dopełnienie tej perspektywy stanowią „narracje tekstowe”, rozumiane tu jako „opowieści” – z jednej strony – indywidualne, ale – z drugiej – w mniejszym lub większym stopniu powstające na kanwie „wielkiej narracji” języka. Narracje tekstowe stanowią zarazem źródło wiedzy o sposobie rozumienia świata przez konkretnego człowieka, o tym, jak realnie posługuje się on językiem i jaki sens nadaje językowej „opowieści o świecie”.Powyżej zaprezentowane tezy chcę krótko zilustrować słownikowym i tekstowym materiałem dotyczącym polskich nazw figur geometrycznych.

Narativní sémantika a textové obrazy světa

Cílem mého vystoupení bude diskuse o návrhu, který je tu definován jako „narativní sémantika“. Její podstatou je vnímání přirozeného jazyka jako obrazového příběhu o tom, „jak se věci ve světě mají“. Vzájemně související fragmenty „velkého příběhu“ jazyka lze nalézt v jeho konkrétních menších prvcích (např. lexikálních nebo gramatických). Ty tvoří „mikronarace“, „svinuté příběhy“, jejichž protagonisty jsou obvykle lidé a které – díky znalostem (kulturním, společenským, zkušenostním) – můžeme snadno „rozvinout“ do jejich plné podoby (come up with a story, máme-li použít formulace G. Fauconniera a M. Turnera). Mikronarace mohou být vzájemně propojeny a vytvářet různá „vlákna“ jazykového vyprávění o světě, nejčastěji panchronické, zobecněné a společenské povahy. „Velká narace“ jazyka je tedy dynamický, mnohovláknový příběh, podobný přirozenému, lidskému způsobu chápání světa. Důležitým a zajímavým doplňkem této perspektivy jsou „textové narace“, chápané zde jako „příběhy“ – na jedné straně individuální, avšak na druhé straně ve větší či menší míře vyplývající z „velkého vyprávění“ jazyka. Textové narace jsou zároveň zdrojem poznatků o tom, jak chápe svět konkrétní člověk, jak reálně používá jazyk a jaký smysl přikládá jazykovému „příběhu o světě“. Výše uvedené teze bych ráda stručně ilustrovala slovníkovým a textovým materiálem k polským názvům geometrických útvarů.


Stanislawa Niebrzegowska Bartmińska:
Typy danych a koherencja semantyczna definicji kognitywnej. Przykład polskiej OJCZYZNY

Centralnym pojęciem lingwistyki kulturowej (etnolingwistyki) – bez względu na jej dialektologiczne, etymologiczne, onomastyczne czy kognitywne ukierunkowanie – jest językowy obraz świata (JOS). W opracowaniach etnolingwistycznych o charakterze syntetyzującym (słownikach, leksykonach) w odtwarzaniu „wycinków” JOS (stereotypów, pojęć, konceptów, kulturemów, słów kluczowych) brane są pod uwagę dane językowe (systemowe, ankietowe tekstowe) oraz „przyjęzykowe. Pierwsze z założenia wykorzystywane są zwłaszcza w analizach na gruncie etnolingwistyki „narodowej” i „porównawczej” (przykładem są studia w Leksykonie aksjologicznym Słowian i ich sąsiadów, LASiS 2015-2019), pierwsze i drugie – w ramach etnolingwistyki „ludowej” (tak w Słowniku stereotypów i symboli ludowych, SSiSL 1996-2022). Z rodzajem danych relewantnych etnolingwistycznie idą zwykle w parze typy opisów – separacyjny (LASiS) i holistyczny (SSiSL). W referacie, który ideowo nawiązuje do wspomnianych dwóch opracowań, prezentowany jest koncept polskiej OJCZYZNY, rekonstruowany nie tylko na bazie danych językowych (system, ankieta, teksty), ale też i danych „przyjęzykowych” (jak w SSiSL). Autorka w wystąpieniu stawia pytania o to, jakie charakterystyki ojczyzny uobecniają się w poszczególnych typach danych: 1) językowych: a) w systemie języka polskiego, b) w ankietach przeprowadzonych wśród lubelskich studentów, c) w tekstach (literatury pięknej i w relacjach polskich emigrantów) oraz 2) „przyjęzykowych” (rysunkach dzieci w wieku przedszkolnym). Na ile spójne są względem siebie sądy o ojczyźnie zawarte: jedynie w danych językowych oraz w danych językowych i „przyjęzykowych”. Jest to pytanie o koherencję semantyczną definicji kognitywnej OJCZYCNY.

Typy dat a sémantická koherence kognitivní definice. Na příkladu polského pojmu OJCZYZNA (,vlast‘)

Ústředním pojmem kulturní lingvistiky (etnolingvistiky) – bez ohledu na její dialektologické, etymologické, onomastické či kognitivní zaměření – je jazykový obraz světa (JOS). V etnolingvistických studiích syntetizující povahy (slovníky, lexikony) se při rekonstrukci „výseků“ JOS (stereotypů, pojmů, konceptů, kulturémů, klíčových slov) zohledňují jazyková (systémová, dotazníková, textová) a také „mimojazyková“ data. Ta první se využívají zejména při analýzách na půdě „národní“ a „srovnávací“ etnolingvistiky (příkladem jsou studie v Axiologickém lexikonu Slovanů a jejich sousedů, LASiS 2015-2019), první i druhé pak v rámci „lidové“ etnolingvistiky (ve Slovníku lidových stereotypů a symbolů, SSiSL 1996-2022). Typy etnolingvisticky relevantních údajů jdou obvykle ruku v ruce s typy popisu – separativním (v LASiS) a holistickým (v SSiSL).
V referátu, který myšlenkově navazuje na obě výše zmíněná díla, je prezentován polský pojem OJCZYZNA (´vlast´), rekonstruovaný nejen na základě jazykových dat (systém, dotazníkový výzkum, texty), ale také na základě dat „mimojazykových“ (jako v SSiSL). Autorka si ve své prezentaci klade otázky, které charakteristiky vlasti jsou zpřítomněny v různých typech dat: v datech 1) jazykových: a) v systému polštiny, b) v dotazníkových výzkumech prováděných mezi lublinskými studenty, c) v textech (v beletrii a ve vyprávění polských emigrantů) a 2) mimojazykových (kresby předškolních dětí). Nakolik jsou vzájemně konzistentní soudy o vlasti obsažené pouze v jazykových datech a nakolik spolu souzní soudy obsažené v datech jazykových a mimojazykových? Jde o otázku sémantické koherence kognitivní definice spojené s pojmem OJCZYCZNA.


Aneta Wysocka:
Wyobraźnia językowa: między kolektywną a jednostkową interpretacją świata

Lingwiści od co najmniej półwiecza rozwijają modele opisu twórczych operacji mentalnych dokonujących się na wyobraźniach ewokowanych przez formy językowe. Do propozycji metodologicznych uwzględniających tę kwestię należą: teoria schematów, teoria metafory pojęciowej, teoria językowego i tekstowego obrazu świata, epistemiczna teoria stylu artystycznego i twórczości językowej oraz teoria integracji pojęciowej. Jaki jest zakres korespondencji między nimi? Jak w ich świetle przedstawia się kwestia „wyobraźni językowej”, czyli zdolności do twórczego transformowania zasobów wyobrażeniowych danego języka, by zwerbalizować nowe interpretacje zjawisk? Co wiemy o mechanizmach indywidualnej wyobraźni bazującej na zasobach wyobraźni zbiorowej? W jakim zakresie konwencja językowa warunkuje interpretację konstrukcji innowacyjnych? To tych pytań odniosę się w swoim referacie.

Jazyková představivost: mezi kolektivní a individuální interpretací světa

Lingvisté už nejméně půl století rozvíjejí modely popisu tvůrčích mentálních operací, které se týkají představ evokovaných jazykovými formami. K metodologickým návrhům, jež tyto problémy zohledňují, patří teorie schémat, teorie pojmové metafory, teorie jazykového a textového obrazu světa, epistemická teorie uměleckého stylu a jazykové kreativity a teorie pojmové integrace. Jak spolu korespondují? Jak se v jejich světle jeví otázka „jazykové představivosti”, tj. schopnosti kreativně transformovat obrazné prostředky daného jazyka, tak aby bylo možno verbalizovat nové interpretace jevů? Co víme o mechanismech individuální představivosti, která je založena na zdrojích představivosti kolektivní? Do jaké míry podmiňuje interpretaci inovativních konstrukcí jazyková konvence? Právě k těmto otázkám se bude referát vztahovat.